Zimní Tatry 2015

V únoru 2015 jsme se s Lubošem zrealizovali rychlovýpad na Weberovku. Ve čtvrtek odpoledne z Prahy, ve dvě ráno na Brnčále, v šest budíček a ve tři na Německém žebříku. Jak nám to šlo můžete posoudit ve videu níže (omluvte nižší rozlišení – točeno na mobil a kompakt). V sobotu jsme vylezli ještě Zlatou strelu na Ušatou vežu, v neděli na lyžích na Jahňací štít a slovy Luboše v šest večer doma na večerníček u dětí.

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Wilder Kaiser 2015

Bobr navrhnul Wilder Kaiser. Napsal jsem mu, že toto léto s horami ještě uvidím. Pochopil to, jako že nejedu a tak se domluvil s Kubou. Řekl jsem mu, že to nepochopil a domluvil jsem se tedy na dřívější termín s Lubošem. Bobr chytil paniku, že nepojede vůbec a domluvil se s Macínem, že pojedou s námi. Den před odjezdem, i vzhledem k počasí, stále s Lubošem zvažujeme, zda pojedeme. Bobr je čím dál nervóznější. Tak se ho pár hodin před odjezdem snažím uklinit a píšu zprávu, že nejedu. Vytahuje bílou vlajku, tak to měním, jako že jedem. Luboš souhlasí.

Fleischbank

Fleischbank

Takto ve stručnosti vypadala naše dohoda. Ano, odjíždět do hor od přemíry práce a především od rodin je čím dál náročnější. Důležité ale je, že jsme nakonec vyrazili, i když o pár hodin později než jsme původně plánovali. Snažím se to dohnat za volantem, což zbytku posádky přináší první dávky adrenalinu. Nicméně v pátek v jednu po půlnoci dorážíme v pořádku na parkoviště u Grisneralm.

V šest zvoní budíček, krávy nám přežvykují u hlavy a tak nezbývá než do sebe něco hodit, pro někoho vypít obligátní kávu a vyrazit na oblíbený výstup do Steinere Rinne. My s Lubošem si vybíráme cestu na Predigstuhl, Macín s Bobrem vzhledem ke své stále se zlepšující formě hledají nějaký prásk na Fleischbank.

Steinere Rinne

Steinere Rinne

Rozdělujeme se a míříme pod náš nástup. Ješte se rozhodujeme, co konkrétně polezeme a volba nakonec padá na Schüle-Diem 6+. Nástup po lavici narovnáváme přímo od spodu a cestu si tak prodlužujeme o dvě délky, z toho jedna vede pěknou plotnou, která se normálně oblézá zleva.

Plotna v druhé délce

Plotna v druhé délce

Dále cesta vede krásnými kouty a koutovými spárami, místy komínem a nejtěžší je asi traverz, který jsme lehce podojili za fixní smyce. Dále nepříjemný mokrý komín a zase krásný kout s kontinuálním silovým lezením.

Kout ve čtvrté délce

Kout ve čtvrté délce

Poslední devátá délky

Poslední devátá délky

Po devíti délkách jsme nahoře. Pravda, nebyli jsme nejrychlejší, ale zato jsme si lezení parádně užili a měli čas se kochat krásnými výhledy. A pozorovali jsme také statečný boj kluků v protější stěně v cestě SO Verschneidung za 8-, kterou téměř vyonsajtili.

Vrchol!

Vrchol!

Sestup vede pěkně hnusným a mokrým komínem, ve kterém se nám navíc sekne lano. Po krátkém boji, který se ukáže být nejhorším okamžikem cesty, ho vysvobozujeme, a pak nám již nic nebrání setkat se akorát na čas se sestupujícím Bobrem a Macínem a vyprávět si cestou k autu zážitky z uplynulého dne. Kluci byli stateční a bojovní a jsou z toho také náležitě unavení. A tak se další den rozhodujeme pro odpočinkové čtyřdélky pod chatou a poté pro Radler na chatě v sedle. Blížící se bouřka potvrzuje, že meterologové nekecali a tak po sestupu nakládáme saky paky a teleportujeme se domů.

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář

Krkonoše 2015

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Dolomity di Brenta 2014

  _DSC6317 Tento zájezd se od začátku nevyvíjel dobře – předpoveď se měnila čím dál k horší, já musel posunout odjezd kvůli zápisu do školky a na poslední chvíli volal Bobr, že na něj asi něco leze a není mu dobře. Plány obsahovaly cokoliv od Mt. Blancu až po Tatry, ale nejvíce se nám chtělo zase do Dolomit, tentokrát na Brentu.

Přesto jsme plány neměnili a vyrazili v pondělí večer. Další den ráno jsme na pumpě pod Brennerem u kávy luštili v telefonu předpoveď a možné alternativy. Nabízela se ještě Sella kvůli krátkým nástupům a možnému rychlému ústupu, ale to by nebylo tak horské, a když člověk vyrazí jednou za čas, neměl by to šidit. Tak jsme zariskovali a drželi se původního plánu. Odpoledne na parkovišti v dešti Bobr sice ještě litoval, že Sellu neprosadil, ale už se nedá nic dělat, nasazujeme baťohy a stoupáme za deště vzhůru k chatě Brentei, kam taky po třech hodinách docházíme. Máme sice s sebou stan, ale první noc vyměkáváme a spíme na chatě, kde večer usosáváme nedobré pivo Peroni a kujeme plány na další dny.

Campanile Basso

Campanile Basso

Ve středu vyrážíme na rozlez na Campanile Basso neboli menší zvonici a vybranou cestu Graffer za VI+ či VII- podle průvodce. Lezeme spolu s francouzskými horskými vůdci, kteří jsou tu na školení. Naše obavy vystřídá pohodová konverzace na štandu a rychlejší vůdci stejně po pár délkách mizí z dohledu. Nějak se nám ale ta délka cesty 350m nezdá, máme pocit, že už jsme ulezli alespoň půl kilometru a musíme být nahoře. Lezení je parádní, po pevné skále a klíčová délka byla opravdu na hraně, aby to bylo čistě. S baťohem mi v ní tak dojde, že ale v dalším těžké dýlce chytám skobu a vymýšlím další kroky. Cesta vč. štandů je jištěná skobami, expozice je neuvěřitelná. Nakonec dolézáme na vrchol pilíře, kde cesta končí, v půl páté. Jelikož neznáme sestup, počasí je nejisté, rozhodujeme se zbylé čtyři délky na vrchol klasickou cestou vynechat a raději za světla sestoupit. Alespoň máme důvod se vrátit. Slanění je vybavené luxusními kruhy, místy je však zase exponované a jednou i dost vzdušné 🙂

Luxusní slaňáky

Luxusní slaňáky

Další den – ve čtvrtek by mělo být dle předpovědi nejlépe, ale riskujeme a rozhodujeme se pro rest day – z výstupu k chatě a z první cesty jsme dost hotoví. Spíme již na loučce za chatou ve stanu a tak se povalujeme, pojídáme, popíjíme a nakonec se rozhoupeme k výletu na chatu Alimonta užít si výhledů. Když tam ale dojdeme, je vše v mracích, které se občas protrhnou a připravují nám zajímavou podívanou. Počasí se ale zvolna kazí, u piva nám začíná být zima a tak jdem dolu. U stanu nám začíná poprchat. Předpověď úplně nevyšla, zato na pátek se zlepšila!

V pátek vstáváme v pět rozdodnutí vylézt na vršek Bassa cestou Fehrmann. Udávaných 21 délek v průvodci nás trochu děsí, ale doufáme, že to tak dlouhé nebude. Na nástupu jsme sice první, ale sotva se nastrojím, už vedle nás stojí guide s pacošem. Je to ale zase sympaťák a naše obavy z lezení si po hlavách rychle vemou za své, když odsprintuje sólo nahoru. Klient co ho ještě na dalším štandu potkám hlásí „tohle není lezení, to je běh“. Cesta je většinou za IV, místy za V (v některých průvodcích V+), ale zadarmo to není a  je to moc pěkné lezení kouty a plotnami po členité a krásně pevné skále. Naše představy o Dolomitech jako hromadě suti berou po této cestě definitivně za své. Jen v jednou místě je skála trochu horší, ale v horní části na mě vychází překrásná plotna proťatá spárou, kde natáhnu celých 45m. Potom Bobr ještě zabojuje v převisu a jsme po deseti délkách zase na vrholu pilíře. Po třech dalších délkách klasikou, která však obtížností ještě překvapí, jsme u zvonice nahoře a užíváme výhledů do občas se protrhnutých mraků. Expozice je opravdu úžasná.

Zvonice na vrcholu Zvonice - Campanile Basso

zvonice na vrcholu Malé zvonice – Campanile Basso

Na vrcholu potkáváme další italskou dvojku, která sem přilezla Presussem z druhé strany. Připojují se k nám na cestu dolu, kterou my už známe. Když vidí Ital naše lana svázaná na slanění, tak poznamená „Myslíš, že dva uzly jsou lepší než jeden?“ Na moji odpověď, že určitě namítá, že takhle se to spíš někde sekne. „Když já se ale bojím“ odpovídám. Po slaněních z věže se v sedle připojuje na nejhezčí část ferratou Via delle Bocchette, kde potkáváme pár brňáků na výletě. Večer jsme se rozhodli dát na oslavu večeři na chatě, kterou jsme však sotva snědli. Poslední noc ve stanu a ráno se již naplňuje předpověď a blíží se déšť, takže balíme a dolů. Jakmile sedneme do auta, začíná pršet. Dokonce ani cestou zpět nenarazíme na žádnou kolonu. Lépe to opravdu vyjít nemohlo!

Galerie ZDE

Sestup ferratou

Sestup ferratou

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Vysoké Tatry 5x5x5

Jako na dovolené, válet se tu ale nebudeme

Jako na dovolené, válet se tu ale nebudeme…

Jednoho večera mi Jandáč zavolal, zda bych s ním nejel do zimních Tater. Od něj jako pravověrného pískaře mě to trochu překvapilo, ale předběžně jsem souhlasil. Přeci jen průběh zimy zatím lezení moc nepřál, ale naděje stále přetrvávala. Týden před odjezdem jsem účast potvrdil a koupil jízdenku na vlak. Předpověď vypadala velmi nadějně. Cesta nočním vlakem proběhla v tradičním stylu ;-), ráno dáváme v Lomnici ještě kafíčko a naše desetičlená výprava vyráží na chatu jarní krajinou. Jen skialpinisti s lyžema na zádech nás uklidňují, že nejsme úplně mimo. Jakmile se nám otevře pohled do severní stěny Malého Kežmaráku, tak se uklidníme úplně a víme, že si určitě něco vylezeme.

Aktuální podmínky

Aktuální podmínky

Pondělí 10.3.2014

Jako první cestu jdu s Jandáčem, kterému jsem slíbil úvod do zimního mixového lezení cestu Poludňajší kluď V, 80° led. Jandáč si hned na začátku dá tečku kladivem od cepínu, tak by nás již nemělo nic ohrozit. Nicméně v druhé délce sundavám v lámavém sokolíku rukavice a beru ho do teplých. Na jejím konci mě čeká ještě miniaturní obdoba prokopávání převěje jako v Patagonii, abych se dostal na štand.

Dolez na druhý štand

Dolez na druhý štand

Třetí délka bývá ledová, teď není, chyty jsou otočené dolu, skála trochu lámavá, jištění slabší. Lezu ji určitě přes hodinu a Jandáč mě usilovně podporuje a ani neprotestuje.

Na štandu

Na štandu

Poslední délka je pouze jeden výšvih do žlabu, kterým vylezeme na Německý žebřík, kterým sestoupíme dolů.

Sestup Německým žebříkem

Sestup Německým žebříkem

Úterý 11.3.2014

Jelikož Jandáčovi úvod do zimy stačil a zbytek výletu se pohybuje po prosluněných jižních stěnách, připojuji se další den k Lukšíkovi a Pošťákovi a vybíráme cestu Škótská anabáza M4+

Začátek první délky

Začátek první délky

Lezení je dost technické, již si zvykám stát předními hroty na malých lištách, jištění oproti minulé cestě lepší.

Naše trojka ve Škótské anabázi

Mezitím za námi nastupuje do Weberovky chlápek, kterému díky jeho rychlosti začneme přezdívat Speedy González. Jeho parťák je poprvý v Tatrách a přitom vylezou Weberovku pomalu rychleji než my naši kratší cestu. Aspoň se navzájem fotíme. V druhé délce se hlavně při odlezu snažím nevrátit se rychle ke klukům, mačkami napřed.

Pohled shora na druhou délku

Pohled shora na druhou délku

Další štand je na parádním balkónu, ze kterého mám pěkný výhled na kluky pod sebou. Dolez už je lehčí, potom jen dlouhý žlab na Německý žebřík, kterým zase sestoupíme. Na chatě jsme poměrně brzy.

Středa 12.3.2014

Dnes ráno má za námi dorazit Bobr, tak se ještě po sms domlouváme, zda se k nám neche připojit. Uvažoval jsem nad restday, ale nakonec jdu se Štěpánem, který v zimě také ještě nic nelezl, do Levého Y za 5. Bobr má na tuto cestu ale špatné vzpomínky a tak se jde raději projít do Baraního sedla.

Začátek druhé délky

Začátek druhé délky

Druhá délka

Druhá délka

Jedná se o hodně frekventovanou cestu, takže cestou se dá potkat dokonce i nějaký nýt a lezení je tak méně psychicky náročné. Štěpán si každopádně svoji premiéru užívá i přes handicap řemínkových maček.

Klíčové místo

Klíčové místo

Za chvilku jsme nahoře, sestup si tentokrát usnadníme slaněním a před druhou jsme na chatě, a tak můžu odpočívat a s Bobrem kout plány na další den.

Čtvrtek 13.3.2014

Jako cíl si na doporučení Speediho vybíráme Zlatou nitku za V, 80° led. Než po ledu se ale jedná o cestu po zmrzlých trávách, na kterou by měli ještě stále být optimální podmínky – málo sněhu a zmrzlé drny.

Topo

Topo

Bobr se statečně vrhá do první délky, já začínám být trochu unavený. Trávy ale drží, tak to vypadá nadějně. V druhé délce je krátké klíčové místo s nepříjemným přehupem přes hranu.

Klíčové místo

Klíčové místo

Dále cesta pokračuje dlouhým trávovým žlabem čtvrtou a pátou délkou. V létě to zde musí být úplný kamenolom, ale nyní vše docela drží, jen s jištěním to je slabší.

Nepříjemná čtvrtá délka

Nepříjemná čtvrtá délka

Poslední délku trochu natahuji na cca 80m a dolézáme na hranu za Ušatou stráží. Odtud slaníme do Měděné kotlinky a přes flašku se dostáváme na chatu akorát na večeři.

Dolez na hranu

Dolez na hranu

Zlatá nitka

Zlatá nitka

Pátek 14.3.2014

V sobotu se má zkazit počasí a tak plánujeme poslední cestu před návratem domů další den. Už si začínám připadat jako upír, který se schovává před celý týden panujícím slunečným počasím a volba padá opět na severní stěnu. Jsem oba unavení a tak volíme Polský kout za IV+.

Polský kout

Polský kout

Oproti sousednímu Poludňajšímu kluďu se jedná o přesný opak – krásné lezení po pevné skále s pozitivními chyty a dostatkem jištění. Nebo že bychom se již trochu rozlezli?

Pohoda

Pohoda

Každopádně jsme z cesty oba s Bobrem nadšení a na konci vrcholového žlabu v klidu svačíme a pro jistotu čekáme až nám Poláci prošlápnou Německý žebřík 🙂

Polský kout

Polský kout

Další den se opravdu kazí počasí, Bobr jde se Štěpánem ještě sundat jedno lano, co se klukům seklo na Černém štítu. Venku je ale pěkný saigon, především silný nárazový vítr.

Konec azůra

Konec azůra

Já již jen balím a pomalu jdu s ostatními dolů. Výlet to byl ale parádní – za 5 lezeckých dní se mi podařilo s různými spolulezci vylézt 5 cest, všechny plus mínus za 5. Na tom ale nezáleží, hlavně, že se všichni vracíme v pořádku domů.

Všechny fotky naleznete v galerii ZDE

Míra

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Závod o Rezavou Mačku 2013

Rok se s rokem sešel a byl tu další ročník závodu o Rezavou Mačku.

_DSC4731Účast byla i tentokrát dobrá, pouze někteří byli vyřazeni z boje nemocemi, zraněními či jinými povinnostmi. Honza s Hankou postavili bezvadnou trať, která tentokrát účastníky zavedla až do Německa. Počasí tradičně přálo, a tak vyhrát mohli pouze ti nejlepší či nejzatvrzelejší! Pár fotek z průběhu najdete ZDE. Jana Volná jistě také dodá obvykle pěkné fotky.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Jizerky – chata Hají – říjen 2013

O svátcích jsme místo do Arca vyrazili do Jizerek kochat se krásným podzimním počasím.

_DSC0943_HDR

Bylo opravdu pěkně a spolu s ostatními jsem si užili spoustu zábavy. Komplet fotky najdete ZDE.

Míra

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Rofangebirge – červenec 2013

_DSC3150 Máme tradiční cyrilometodějské dilema kam vyrazit, protože je v tomto termínu tradičně nejisté počasí.  Tradičně plánované Alpy či do Jury, kam míří většina českého lezeckého národa? Dilema nakonec rozsekává Bobr svou tradiční nechutí k Juře a míříme do Alp.

Cestou ještě řešíme, kam vlastně pojedem neboť na plánovaný Wetterstein nám nepřipadá ideální počasí vzhledem k možnosti odpoledních bouřek. Už ani nevím, kde jsem na to přišel, ale přijde mi zajímavá oblast Rofangebirge, která je cestou k jižnímu Wetteru. Jedná se o kratší cesty kolem 100m v námi dosažitelných obtížnostech. V Kebabistánu v Plzni se tedy ještě rozhodujeme, nakonce se všichni čtyři na Rofanu shodnem – já, Jana, Bobr a Kostkyč. Po půlnoci dorážíme k Achensee a přechrupnem na lesní cestě. To se nad ránem asi nelíbí místním myslivcům, kteří kolem nás neustále krouží ve svém autě. Snídáme tedy u jezera, voláme na chatu a za mírného deště vyrážíme vzůru.

Naše Almička...

Naše Almička…

...se pěkně vyjímá nad jezerem Achensee

…se pěkně vyjímá nad jezerem Achensee

Zbytek dne trávíme snižováním spánkového deficitu, Jana se jde projít po horách a my nakonec vyrážíme také na obhlídku místních skal a vybrat si cesty na zítřek. Cestou jsem narazili dokonce na „ledový sklep“ plný sněhu i v tuto dobu.

létající Bobr ve sklepě

létající Bobr ve sklepě

Cesty se zdají sice trochu zmatené, nakonec se v průvodci zorientujeme i díky přehledné fotografii se zakreslenými cestami u záchoda v chatě. Na příští den si s Bobrem vybíráme Pipi dlouhou punčochu a Jana s Kostkyčem Flamme, pak se uvidí.

Bobr v Pipi

Bobr v Pipi

V sobotu se pouštíme do vybraných cest, obtížnosti se zdají sedí a lezení je to moc pěkné po pevném vápně. Místy z něj sice kouká travička, ale vynýtované cesty se jí důkladně vyhýbají.

Jana ve Flamme

Jana ve Flamme

Z matroše by stačily expresky, protože cesty jsou bohatě odjištěné – až tak, že musíme vynechávat, aby nám presa stačily. Z ostatního matroše není třeba v námi lezených cestách nic. Ukazuje se proč jsou popisy v průvodci jen u některých cest což se nám zdálo nelogické. Zjišťujeme, že se jedná o sanované cesty, u ostatních chybí jištění občas nebo úplně a muselo by se po vlastním což v plotnách úplně vždy nejde. Nakonec jsme za sobotu dali s Bobrem 3 cesty a Jana s Kostkyčem 2.

Zasloužené pivo

Zasloužené pivo

Večer nás čekal zasloužený odpočinek u piva a vlastní večeře. Jelikož v chatě nebylo o víkendu volno, dohodli jsme si spaní na terase. Měli jsme totiž všechno s sebou vč. spacáků a stanů. Místní pastviny a dokonce i skály jsou však na soukromém pozemku a tak nějak se očekává, že lezci budou spát na chatě. Paní domácí je ale hodná, jedinou nevýhodou noci venku byli řvoucí Němci. Za chvíli je ale zmohl alkohol a byl klid.

večerní vaření a místo na spaní

večerní vaření a místo na spaní

Ráno opět vyrážíme na další vybrané cesty, tentokrát se ale prohodíme a já lezu s Janou. Vybírám si Josef Singer führe, Bobr s Kotkyčem lezou vedle nás E-mbrio.

Kostkyč v E-mbriu

Kostkyč v E-mbriu

Druhá délka se jim ale nějak nedaří trefit a jsou z toho nějací rozladění. Nám s Janou se naše cesta moc líbí a jelikož jsme nic jiného nenašli a ještě musíme nějak rozumě dorazit domů, poštíme se také do E-mbria. Nakonec díky nafoceném průvodci ze záchoda přicházíme na to, že nýty vedou cestou Eu-stress, druhou délku tak trefujeme a je to zatím nejparádnější místní lezení – 30m jemně strukturované plotny po krasném vápně s nýty. Úplný Genuss 🙂 Bobr s Kostkyčem se nakonec dorazili na několika kratších cestách a tak scházíme k chatě, kde nás čeká již jen zabalit a sejít zas ten kilák dolů.

dolezeno

dolezeno

tradá dolů, koupel čeká

tradá dolů, koupel čeká

náš hvězdný tým

náš hvězdný tým

Vylezené cesty: Pippi Langstrump 7, Abkasern 7+, Flamme 6+, Josef Singer-Ged.-Führe 6+/7-, Eu-Stress 6+

Všechny fotky z výletu si můžete prohlédnou v GALERII.

PS: po příjezdu jsme se dozvěděli, že Čákise trefil v Juře pěkný šutr a zlámal mu žebra. Ale bylo to štěstí v neštěstí, protože svým vytrénovaným tělem šutr zastavil a ochránil tak opodál se batolící děti…

 

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Bon Gelati – Dolomity únor 2013

_DSC2262Již loni jsem uvažoval, že bych rád vyjel na ledy na delší dobu než na víkend, nejlépe na měsíc (nereálné). Z měsíce se nakonec stal týden a z týdne prodloužený víkend. Největším problémem ale bylo sehnat dostatečně motivovaného parťáka, který by na vícedenní ledy jel. Mých ledových spolulezců kvapem ubývá – děti, hypotéky, práce, bouldering a další výmluvy, jak se vyhnout mrazivému utrpení. Teda aspoň někdo to tak vnímá, já ale rozhodně ne. Nakonec se ozval téměř zapomenutý downhillový borec Míra Jelínek, který díky dvouleté pauze v lezení, kdy mu odmontovávali a zase přimontovávali různé končetiny asi zapoměl, jaká to je radost pohybovat se po zmrzlé vodě. Zbývalo již jen vyřešit, kam vyrazíme. Již mě nebaví ty ranní sprinty pod ledy v Rakousku s očekáváním co bude volné a zda nám tak vyjdou naše plány. Na Renkfallech jsou navíc údajně podmínky letos nic moc a v Kanderstegu zatím také špatné.
Nějakou dobu mi ležel v knihovně průvodce na ledy v Jižním Tyrolsku a jelikož rád objevuji pro mě nové oblasti a nebojím se případného zklamání z nejistého výsledku, nápad byl na světě. Navíc jsem se na jednom blogu dozvěděl, že podmínky v Dolomitech jsou ideální, Míra byl pro a tak jsme vyrazili.
Jelikož jsme jeli sami dva v Multivanu, šlo spát komfortně v Mírově autě (moje tentokrát odpočívalo) vybaveném vším možným od polštářků a dek až po odpadkový koš. Nicméně už nám není dvacet, já byl trochu nachcípaný, a tak jsme raději zvolili alespoň na úvod spaní v penziónu.
Jako první jsme zvolili oblast Langetal ve Val Gardeně. Ráno na parkáči se potkáváme se dvěma Španěláky, kteří se také strojí na ledy. Nasazujeme lyže a vyrážíme podél běžkařských tras na obhlídku údolí s neurčitým plánem něco vylézt. Po stranách údolí obdivujeme místní klasiky i prásky, smekáme před loňským výkonem Lucky Hrozové Illuminati, který se třpytí v ranní slunci vysoko nad námi. Ostatně všechny ty ledy jsou nějak vysoko nad údolím….

Nástupy vypadají dlouhé...

Nástupy vypadají dlouhé…

Nakonec se nám nejvíce líbí Piovra – III 5+, 130m kráska na stinné straně údolí a ani ten nástup nevypadá tak hrozně.

Piovra

Piovra

Opak byl nakonec pravdou, ten sněhový žlab nám zabral 2,5 hod. Bylo to dost do kopce, navíc jsem se místy bál, aby to neujelo.

_DSC1999-2

Nástupy dlouhé nejen vypadají…

...ale už se blížíme.

…ale už se blížíme.

Nicméně lezení je parádní, trochu to teče, ale nějak nám to nevadí, víme že spíme v suchu. Užíváme si dvě a půl délky lezení a nýtových štandů, po který nakonec slaníme zpět k lyžím. Sjezd žlabem s těžkým baťohem, je trochu náročnější, nicméně zkušený sjezdař Míra mi alespoň razí stopu.

Piovra - první délka

Piovra – první délka

Další ráno potkáváme na parkáči opět španěláky a lámanou angličtinou se domlouváme co lezli a co mají v plánu. My vyrážíme na Missione Impossible III 5+/6 450m. Ta délka vypadá impozantně, nicméně máme v plánu lézt pouze první dvě tři délky, pak led výrazně lehkne a úplně ze shora je komplikovaný sestup. Nástup je naštěstí prošlapaný a tak nám nezabírá tolik času. Lezení první délky je nádherné, na sluníčku, to se na ledech často nestává a ani to moc neteče. Paráda.

Missione Impossible - první délka

Missione Impossible – první délka

Missione Impossible - druhá délka

Missione Impossible – druhá délka

Druhá délka po masívním sloupu mi ovšem dává co proto. Podzimní léčení boreliózy se podepsalo na mé vytrvalosti a několikrát sedám do šroubu. Hrozně mi natéká a chci to v půlce zabalit. Sedám, sundavám rukavice a udělám hodiny. Nakonec mi ale otrne, přijde mi, že bez rukavic by to šlo, a tak dolezu zbytek těžké délky bez rukavic. Pravda, místy se led trochu obarvil do červena, ale to není podstatné, hlavně, že už jsem téměř nahoře. Výlez ovšem trochu duní, pod ledem teče voda, to není ideální místo na štand. Několik metrů nad sebou jsem ovšem zahlédl nýtový štand a tak volám na Míru ať zruší a lezem pár metrů zároveň a spojili jsme tak druhou a třetí délku. Krásná cesta. Na parkáči se bavíme s našími novými jižními kamarády o podmínkách a jak se jim líbila Piovra, kterou dnes lezli. Děkují za prošláplý nástup.

Náš sponzor

Náš hvězný sponzor

Přejíždíme do druhé naplánované oblasti – Val Travenanzes u Cortiny. Při přejezdu obdivujeme panoramata zimních Dolomit, které jsou krásné i na skialpy. A i ta autoturistika má něco do sebe. Přespíme v autě a ráno nás vzbudí lomozící Taliáni, kteří se zřejmě podle obrovských tahačáků chystají na nějaký zimní bigwall. Nástup má zabrat dvě hodiny, bereme lyže a divíme se, proč všichni místní ledolezci zásadně chodí se sněžnicemi.

Travenanzestal

Travenanzestal

Jakmile se před námi vyloupne z lesa stěna ozdobená velkými ledy, jeden vedle druhého, vím, že to byla dobrá volba!

Z bigwallistů se nakonec vyklubali kempaři drytoolisti, kteří se usadili pod převislou stěnou u nástupu, kde začali vrtat nové mixové cesty a zároveň zde spali.

My jsme si s Mírou vybrali snovou pětkovou cestu Sogno Canadese – neboli kanadský sen.

Sogno Canadese

Sogno Canadese

první délka

první délka

Nikde nikdo a my si užíváme čtyři délky pěkného lezení, ozdobeného ledovou jeskyňkou na každém štandu. A navíc ta panoramata…

vzdušný odlez od štandu v druhé délce

vzdušný odlez od štandu v druhé délce

Po čtyřech délkách led končí a jedeme dolu. Nicméně únava se již začíná projevovat.

pohled ze zhora na nástup

pohled shora na nástup

Kvalitní štandy pro naši bezpečnost...

Kvalitní štandy pro naši bezpečnost…

...kdo se s tím má pořád vrtat?

…kdo se s tím má pořád vrtat?

Přespat jsme se rozhodli opět v teple a zamířili jsme do místního hotelu, kde se na baru scházím místní smetánka – popeláři, silničáři a pod. Barmanka je vcelku hustá baba jejíž němčině moc nerozumím. Nakonec ale bydlíme a sušíme.
Snídaně byla taky fajn a hned jsme vyrazili za posledním lezeckým zážitkem tohoto zájezdu. Nástup stejný jako včera, ale šlapeme rychleji. Pilastro centrale je opět obsazený, ale to nám nevadí a lezeme pouze jednu 60m pětkovou délku vpravo, večer nás totiž čeká ještě 700km domů.

4. den lezení v kuse

4. den lezení v kuse

Pěkné technické lezení po květácích, nicméně už mám opravdu dost a tak zase sedám. Navíc v horní části je výlez přes zmrzlé desky, které se dost lámou. Jednou z nich dostane jistící Míra po hubě, a tak je naštvaný a trochu plive krev. Zlost ale za chvíli přejde a tak si užíváme pozvolný sjezd na lyžích. Na závěr obdivujeme ještě drytoolisty, jak dávají přelezy svých nových cest.

Co na Gutovce natrénuješ, v Dolomitech jako když najdeš

Co na Gutovce natrénuješ, v Dolomitech jako když najdeš.

Výlet to byl velmi vydařený a už se zároveň těším na další – hledají se dobrovolníci 🙂 Všechny obrázky najdete případně v GALERII.
Míra

Díky našemu sponzorovi.

A opět náš sponzor, kterému děkujeme.

Rubriky: Nezařazené | 3 komentáře

Nové ledovideo

2010 – Männer ohne Nerven – Pinnistal from Miroslav Stopka on Vimeo.

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář