Dolomity di Brenta 2014

  _DSC6317 Tento zájezd se od začátku nevyvíjel dobře – předpoveď se měnila čím dál k horší, já musel posunout odjezd kvůli zápisu do školky a na poslední chvíli volal Bobr, že na něj asi něco leze a není mu dobře. Plány obsahovaly cokoliv od Mt. Blancu až po Tatry, ale nejvíce se nám chtělo zase do Dolomit, tentokrát na Brentu.

Přesto jsme plány neměnili a vyrazili v pondělí večer. Další den ráno jsme na pumpě pod Brennerem u kávy luštili v telefonu předpoveď a možné alternativy. Nabízela se ještě Sella kvůli krátkým nástupům a možnému rychlému ústupu, ale to by nebylo tak horské, a když člověk vyrazí jednou za čas, neměl by to šidit. Tak jsme zariskovali a drželi se původního plánu. Odpoledne na parkovišti v dešti Bobr sice ještě litoval, že Sellu neprosadil, ale už se nedá nic dělat, nasazujeme baťohy a stoupáme za deště vzhůru k chatě Brentei, kam taky po třech hodinách docházíme. Máme sice s sebou stan, ale první noc vyměkáváme a spíme na chatě, kde večer usosáváme nedobré pivo Peroni a kujeme plány na další dny.

Campanile Basso

Campanile Basso

Ve středu vyrážíme na rozlez na Campanile Basso neboli menší zvonici a vybranou cestu Graffer za VI+ či VII- podle průvodce. Lezeme spolu s francouzskými horskými vůdci, kteří jsou tu na školení. Naše obavy vystřídá pohodová konverzace na štandu a rychlejší vůdci stejně po pár délkách mizí z dohledu. Nějak se nám ale ta délka cesty 350m nezdá, máme pocit, že už jsme ulezli alespoň půl kilometru a musíme být nahoře. Lezení je parádní, po pevné skále a klíčová délka byla opravdu na hraně, aby to bylo čistě. S baťohem mi v ní tak dojde, že ale v dalším těžké dýlce chytám skobu a vymýšlím další kroky. Cesta vč. štandů je jištěná skobami, expozice je neuvěřitelná. Nakonec dolézáme na vrchol pilíře, kde cesta končí, v půl páté. Jelikož neznáme sestup, počasí je nejisté, rozhodujeme se zbylé čtyři délky na vrchol klasickou cestou vynechat a raději za světla sestoupit. Alespoň máme důvod se vrátit. Slanění je vybavené luxusními kruhy, místy je však zase exponované a jednou i dost vzdušné 🙂

Luxusní slaňáky

Luxusní slaňáky

Další den – ve čtvrtek by mělo být dle předpovědi nejlépe, ale riskujeme a rozhodujeme se pro rest day – z výstupu k chatě a z první cesty jsme dost hotoví. Spíme již na loučce za chatou ve stanu a tak se povalujeme, pojídáme, popíjíme a nakonec se rozhoupeme k výletu na chatu Alimonta užít si výhledů. Když tam ale dojdeme, je vše v mracích, které se občas protrhnou a připravují nám zajímavou podívanou. Počasí se ale zvolna kazí, u piva nám začíná být zima a tak jdem dolu. U stanu nám začíná poprchat. Předpověď úplně nevyšla, zato na pátek se zlepšila!

V pátek vstáváme v pět rozdodnutí vylézt na vršek Bassa cestou Fehrmann. Udávaných 21 délek v průvodci nás trochu děsí, ale doufáme, že to tak dlouhé nebude. Na nástupu jsme sice první, ale sotva se nastrojím, už vedle nás stojí guide s pacošem. Je to ale zase sympaťák a naše obavy z lezení si po hlavách rychle vemou za své, když odsprintuje sólo nahoru. Klient co ho ještě na dalším štandu potkám hlásí „tohle není lezení, to je běh“. Cesta je většinou za IV, místy za V (v některých průvodcích V+), ale zadarmo to není a  je to moc pěkné lezení kouty a plotnami po členité a krásně pevné skále. Naše představy o Dolomitech jako hromadě suti berou po této cestě definitivně za své. Jen v jednou místě je skála trochu horší, ale v horní části na mě vychází překrásná plotna proťatá spárou, kde natáhnu celých 45m. Potom Bobr ještě zabojuje v převisu a jsme po deseti délkách zase na vrholu pilíře. Po třech dalších délkách klasikou, která však obtížností ještě překvapí, jsme u zvonice nahoře a užíváme výhledů do občas se protrhnutých mraků. Expozice je opravdu úžasná.

Zvonice na vrcholu Zvonice - Campanile Basso

zvonice na vrcholu Malé zvonice – Campanile Basso

Na vrcholu potkáváme další italskou dvojku, která sem přilezla Presussem z druhé strany. Připojují se k nám na cestu dolu, kterou my už známe. Když vidí Ital naše lana svázaná na slanění, tak poznamená „Myslíš, že dva uzly jsou lepší než jeden?“ Na moji odpověď, že určitě namítá, že takhle se to spíš někde sekne. „Když já se ale bojím“ odpovídám. Po slaněních z věže se v sedle připojuje na nejhezčí část ferratou Via delle Bocchette, kde potkáváme pár brňáků na výletě. Večer jsme se rozhodli dát na oslavu večeři na chatě, kterou jsme však sotva snědli. Poslední noc ve stanu a ráno se již naplňuje předpověď a blíží se déšť, takže balíme a dolů. Jakmile sedneme do auta, začíná pršet. Dokonce ani cestou zpět nenarazíme na žádnou kolonu. Lépe to opravdu vyjít nemohlo!

Galerie ZDE

Sestup ferratou

Sestup ferratou

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *