TURECKO – GEYIKBAYIRI 2009

 

  1. února – 2. března 2009

Pokušitelé gravitace: Čákis, Míra, Jana, Skot, princ Ruda, Kuba, Martina, Janice

 20.února – pátek

Odjíždíme z úplně bílé zimní Prahy těsně poté, co ustala hustá chumelenice.

Před odletem se potkáváme s Mírou Jelínkem, který se právě stejným letadlem vrátil z freeridového výletu do Kašmíru, ale už jsme v té uzavřené skleněné kukani, takže si musíme telefonovat, přestože stojíme vedle sebe.  Patrně byl na nás vtipný pohled.

Turecké aerolinie si nás hýčkají dobrou krmí i pitím,  od pražské chumelenice nás dělí 6 cca hodin a už ladně dosedáme ve večerní Antalyi.

 Před halou se k nám hlásí snědá postavička, ze které se vyklube řidič z Josita Mustafa, který pro nás přijel. Řítíme se temným předměstím Antalye asi 100 kilometrovou rychlostí, bez ohledu na značky s kulatou třicítkou.  Mustafa je asi bývalý závodník rallye, soudíme taktéž podle chůze: znatelně kulhá. Možná má dřevěné nohy.

Nicméně šťastně dorazíme do kempu Jo-Si-To, posedíme v teple s místní lezeckou komunitou v baru a společenské místnosti v jednom a zlehka se začínáme seznamovat. Než přijde čas vydat se ven napospas skorovichřici, která lomcuje stanem celou noc.

Untitled1

21. února – sobota

Nic nenaznačuje tomu, že by se tu dalo lézt bez trička na vyhřátém vápenci. Ráno po snídani, stále prokřehlí, se potácíme do skal. Prvních pár minut šlapání do kopečka nad kempem a musíme odložit péřovky. Tak to pokračuje postupně i s dalšími šesti vrstvami oblečení.  Pod stěnami na slunci už je opravdu na krátké tričko (které ovšem s sebou nemáme). Vyhříváme se jako ještěrky a kocháme pohledem na kilometrové pásy více či méně převislých načervenalých stěn všude kolem nás. A pak už samozřejmě vychutnáváme první kroky po neolezeném, krásně strukturovaném hrubém šutru v sektoru DRAGON.

Večer přijíždí zbytek výpravy – Skot, Ruda a Kuba s Martinou, v noci pak taky Janina z Ameriky. Je tedy veselo a následuje – překvapivě – těžké ráno.

 22. února – neděle

S větším či menším úsilím se vypotácíme do skal, provázeni alkoholovými výpary. Lezení rozhodně nevzdáváme a jsme připravení užívat i tak. Občas s vtipnými komentáři. Míra leze slavnou, dost převislou cestu „Nirvana“ v jeskyni, a pak se houpe na špagátu, aby se mu podařilo vybrat expresky.

Míra: „Jsem se bál!“

J.:  „Čeho?“

Míra: „ …že se pobleju!“

A tak podobně.  To bylo v sektoru MAGARA a ANATOLIA  right.

23.února – pondělí

Ráno je podezřele tepleji a vršky hor jsou zahalené v mracích. Je víceméně jasné, že dnes zmokneme.

Míříme do sektoru MEVLANA, který se ukáže jako skvělá volba – krásné cesty mají asi po 20-25 metrech nad sebou střechu z ještě většího převisu. Sice už začínáme mít prolezené pařátky, ale není nám špatně od žaludku ani se netočí hlava, takže navzdory dešti, který se záhy spustí a vytrvale mění přístupovou cestu a okolní svah v bahenní lázně – luxusně zalezeme.

Po návratu do kempu Ruda se Skotem zjišťují, že jejich stan stojí na ostrově v poměrně rozlehlém jezeře. Po pravdě řečeno spíše plave. Ruda někde sehnal krumpáč a až do tmy kopal a kopal. Pak si došel pro čelovku a kopal dál. Vykopali odvodňovací strouhu až někam k plotu a sušili se se Skotem u nás v chatce. S litrovou lahví kapitána Morgana a oblíbenými fekálními historkami panovalo opět všeobecné veselí.

 Untitled2

24.února – úterý

Těžko se dobrovolně vzdávat lezení, ale ruce i hlava už protestují – je čas na rest day.

Bereme auto a snažíme se čelit nástrahám a tajům tureckého silničního provozu. Jedeme navštívit ruiny antického města Termessos. Obyvatelé města byli pokládáni za hrdé a bojovné, údajně odrazili útok Alexandra Velikého v roce 333 př.n.l.  Místo má obzvlášť výjimečnou atmosféru díky čerstvému sněhu, který pokrýval zbytky antických sloupů a zdí, navíc elegantně prorostlých břečťanem. Všechny pozůstatky jsou vlastně do značné míry pohlcené středomořskou džunglí pichlavých křovisek a popínavých břečťanů a přístupné po klikatých a strmých cestičkách skrze křoví.

Strávíme zde několik hodin, naplácáme desítky fotek a pak už, se zastávkou u Attaturkovy hlavy s vodopádem a vyhlídkou na město Antalya, sjíždíme do té panelákové nádhery.

Antalya je aspoň výrazně teplejší než Termessos v 1200 m n.m., a než Geyikbayiri – prý  500 m n.m.

Pochopitelně se chci vykoupat v moři, když už jsme zde, ve známém plážovém středisku. Moře je krásně tyrkysové a podvečerní mraky na obzoru dramaticky dotváří barevnou scenérii.

Je, pravda, trochu zima – nechce se mi odkládat čepici, ale koupel je úžasná a osvěžující. Pohodu zakončujeme večeří v restauraci u pláže Konyalti a nákupem v místní větší samoobsluze. Pak už jen trefit do kempu, nenabourat, nepřejet psa.

 Untitled3

Untitled4

25.února – středa

Středeční ráno je ubrečené jednak proto, že se s námi loučí Janina a jednak proto, že prší.

Posíláme smutnou Janinu do Švýcar a vydáváme se do sektorů hned nad kempem: LEFT CAVE, YILAN.

Střídavě chvílemi neprší, lézt se dá.

26.února – čtvrtek

Ve čtvrtek už neprší. Lije. Při pohledu na provazce deště veškerá motivace dojít do nějakých převislých sektorů  bere za své.  Tudíž se radujeme ze své chatky a vylézáme z ní jen v nejvyšší nouzi v případě nekompromisních fyzických potřeb, čteme a likvidujeme zásoby rumu. Když dojdou, přemisťujeme se do baru. Zde se zbytek kempu zabavuje podobným způsobem – sedí u kamen a trýzní svůj chtíč nad lezeckými časopisy.

Ještě natrénuji chůzi po lajně s deštníkem a k večeru se pak vydáváme do rybí restaurace Alabalik, asi 2 km níže u řeky. Naposledy se kvůli nám zatřepe sedm pstruhů, ale grilovaní, půl hodiny čerství a s kopou předkrmů chutnají výtečně.

27. února – pátek

Ráno nás probouzí slunko a nebe je bez mráčku.

Jen proto, aby nás vylákalo do skal, zatáhlo, zhaslo a pustilo vodu. Potvora.

Jsme naštěstí ve výhodě, schovaní pod převisy. Zůstáváme a lezeme v sektoru SARKIT navzdory rozmarům počasí. Pak přebíháme tancem mezi kapkami deště do vytopené zasklené budky u silnice k Turkovi, kde už je plno. Na kamnech se vaří čaj, kluci si objednávají pivo Efes a mee-e-e kebab (v překladu „koza“), který jim pán s deštníkem fouká fénem venku na grilu, já si dávám lékořicovou kořalku Raki a je nám blaze.

Untitled5Untitled6

28. února – sobota

Předposlední den užíváme naplno, dokonce výjimečně bez deště a v jednom z nejhezčích sektorů v celé oblasti Geyikbayiri – POSEIDON. Lano vždy přistane nejméně pět metrů od stěny, ale v převisech jsou vesměs obrovské chyty, akorát v těžších cestách jsou místy vynechané nebo aspoň trochu zmenšené.  Polezení pro opravdové labužníky.

Večer trávíme v luxusní chatě s kamny, koupelnou a kuchyní. Je pohoda – vaříme, opíjíme se, a mezitím zkoušíme prusíkování, šplhání na laně za trám a různé jiné Skotí instruktorské fígle.

1. března – neděle

Poslední den je jako obrázek, modrá obloha bez mráčku. Jakoby našeptával – přijeďte příště, takhle by mohlo být celý týden! Nebo se vysmíval?

Láká nás zkusit nový sektor GUZEL MANZARA, který nám první partička doporučovala. Je více plotnový, takže už první pohled dává tušit, že místo tramvajových madel (jako předchozí den v Poseidonu) budou zánehťáky, a že to bude bolet.

A tušení se naplňuje. Lehčí cesty jsou ale krásné, svítíčko sluní, opálený Čákis vybojovává posléze jedno nehtové 6céčko, které kluci zapytlili (tolik zas nebojuje, má to OS).

Míra to vše dokumentuje svým asi pětikilogramovým Nikonem, ze všech pozic a perspektiv, včetně s křečemi v nohou a sedící v sedáku v nýtu z vedlejší cesty. O svém lezení se vyjadřuje s despektem, stále opakuje: „Jsem úplně marnej, zbytečnej člověk“, ale leze krásně a stejné cesty co my. A k tomu nám pořídil super fotky.

Poslední večer začíná nevinně, mj. musíme brzy vstávat. Odjezd na letiště domluven na 5:00 ráno.

Komorní večírek se ale záhy mění v diskotéku, o které ví celý kemp.

Trosky na letištních sedadlech pak připomínají válečné veterány, nebýt těch alkoholových výparů.

Untitled7

 Závěr

Naprosto pohodová lezecká dovolená a orgastické lezení po načervenalém, ostrém, chytovatém a krápníkovatém vápenci v nádherném a klidném kaňonu, s kulisami zasněžených hor za zády.

Kdyby to snad vyznělo, že tam v zimě pořád prší, nenechte se zmást…. na slunci je opravdu krásně a příjemná teplota přesně tak akorát na lezení.

(když zrovna neprší.)

 Zvláštní uznání

Martině, která začala lézt na prvním konci lana, i když na lehčí cesty pod 6 UIAA tu lezec téměř nenarazí.

***** Doporučené lahůdky

 Sektor DRAGON  *Schach Matt    6+, 7+    40m

Sektor ANATOLIA left  –  *Muskelkater    7+     22m  (Čákis ne jinak než OS,  Jana flash) –

Sektor MEVLANA – všechny cesty *****

Sektor LEFT CAVE nad kempem – *Rocket Man    8-    30m    (Čákis OS)

Sektor POSEIDON – všechny cesty *****.  Např. *Baba 8-  27m   (Čákis OS)

Sektor GUZEL MANZARA  – Nagel Studio Stereo    8-    20m    (Čákis OS)

Velmi navštěvovaný sektor SARKIT – spousta pěkných cest (např. Caf Caf    7+/8- 16m    (Jana OS)

Foto: Míra Stopka.  Text: Jana.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář